O mě

Jmenuji se Martin a rád bych Vás pozval k setkání s japonským uměním shiatsu. Pro mě je to především prostor pro zastavení, pozorný dotek a vnímání toho, co právě prožíváme — v těle i uvnitř sebe.

Shiatsu v sobě z mého pohledu propojuje několik rovin. Připomíná masáž, ale neomezuje se jen na uvolnění těla. Zahrnuje práci s energií a meridiány, ale není totožné s Reiki. Prostor má také rozhovor o tom, co Vás trápí a s čím přicházíte. Všechny tyto části se při ošetření přirozeně doplňují.

Ve své praxi kladu důraz na jemnost, pozornost a respekt k individualitě každého člověka. Důležitou součástí mého přístupu je vnímání hara — oblasti břicha, kterou v shiatsu chápeme jako centrum člověka. Nechávám se vést tím, co při setkání vnímám, a nesnažím se za každou cenu prosadit předem daný postup. Shiatsu pro mě není jen soubor technik, ale také způsob naslouchání. Někdy se o něm mluví jako o „setkání duší“ — a právě tak bych si přál, aby naše setkání působilo: lidsky, citlivě a s důvěrou.

Moje cesta k shiatsu

Můj zájem o lidské tělo začal už v dětství. Maminku trápily bolesti krční páteře a beder a já jsem jí často masíroval záda. Nebylo mi lhostejné, jak se cítí, a chtěl jsem jí alespoň trochu ulevit. Tehdy ještě bez znalostí anatomie a masérských technik, ale se zájmem a zvídavostí. Zkoušel jsem různé doteky, tlaky a směry pohybu a pozoroval, jak na ně tělo reaguje.

Později mě moje cesta přivedla k Reiki, práci s energií a šamanismu, ale také k bojovým uměním a pohybovým praxím. Začal jsem se věnovat aikidu, tai chi rodiny Chen a čchi-kungu, které mě provázejí dodnes. Tyto zkušenosti prohlubovaly můj zájem o tělo, pohyb a souvislosti mezi tělesným a duševním prožíváním. Zároveň přinášely další otázky, na které jsem hledal odpovědi.

Právě toto hledání mě přivedlo ke shiatsu. Tříleté studium ve Škole shiatsu propojilo mé dosavadní zkušenosti do uceleného přístupu a dalo pevnější základy tomu, co jsem dříve vnímal především intuitivně. Absolvoval jsem profesionální výcvik certifikovaný Evropskou asociací shiatsu a stal se praktikem.

Dodnes mě vede stejná motivace jako na začátku: být druhému člověku nablízku, pozorně naslouchat a nabídnout mu péči, která respektuje jeho potřeby i příběh, se kterým přichází.